Jsem člověk poměrně akční. Tedy, bývala jsem. Touto dobou právě přemýšlím, jestli moje problémy nemá na svědomí borelioza už pár let zpět. Třeba ano, třeba ne. Čím víc toho o ní vím, tím víc vím, že tápu víc a víc. Dost  často se borelioze připisují i deprese. Co když jsou od ní? Co když to všechno běželo už v roce 2005, 2006, kdy jsem tehdy odcházela z práce totálně vyčerpaná, přestávalo na mně působit i to, že se musím starat o dva koně? Vždycky dřív to na mně působilo jako motor. Tehdy najednou působit přestali a mně se chtělo jen lehnout si a umřít. A přitom jsem tehdy snad ani neměla důvod, žádné citové zvraty, finanční problémy, nic... Přičítala jsem vše psychickému vypětí v zaměstnání. Zřejmě to tehdy asi byla opravdu jen psychika, protože léky mi pomohly se zase zvednout, opět jsem pozorovala cestou autem stromy proto, že byly krásné a ne proto, že jsem přemýšlela, před kterým z nich přidám plyn...

Možná byla chyba, že jsem nikdy neběhala k doktorovi jen tak...třeba by už dřív začali řešit, proč mě bolí klouby. Jenže, mně to přišlo přirozené, prostě jsem už byla stará a opotřebovaná. Co když se mi tam ty mrchy usazují již roky? Je fakt, že jsem ale ráda za to, že jsem tenhle koloběh vynechala. Evidentně by mi opět diagnostikovali artrozu a cpala bych se doplňky proti ní...a tak vlastně krmila borelie...zamotaný koloběh;-)

Od loňska vím, že jsem měla štěstí. V tom, že mi kamarádka diagnostikovala boreliozu z mých slov, že jsem stará a opotřebovaná. Že paní doktroka neváhala a vzala mi krev i když jsem neměla žádnou skvrnu. Že alespoň loni jsem měla testy na protilátky pozitivní, tudíž se ví, že ty malé mrchy v sobě mám. A mám i štěstí na obvodní lékařku, která mi sice dala loni léky ve špatné dávce, ale zato při mně stojí a věří mi. A i to je dost

Co je ale momentálně nejvíc ubíjející je přístup lidí. Nejen těch obyčejných smrtelníků, ale i některých, kteří by měli být chytřejší...lékařů. U některých je vážně škoda, že se loni nesebrali a s díky neodešli pryč. Jsou lidé, kteří mě mají za simulanta. Je fakt, že na otázku jak mi je, sama většinou odpovídám, že když nic nedělám, tak jsem úplně zdravá:-) Mít zlomeninu, horečku, kašel, průjem...to všechno lidi berou jako důvod stonat, protože je to vidět. Ale stonat, když na mně není nic vidět? Fuj, to si něco vymýšlíš. Jasně, proč se zamyslet, že kdybych jen chtěla stonat, vyberu si třeba bolesti zad? Protože bych se zároveň neničila dávkama antibiotik? Proč se zamyslet i nad tím, že jsem se většinou snažila nestonat a chodila do práce? Už jen proto, že být zavřená na neschopence úplně mě ničí psychicky? Jo, díky vám všem, co na mně koukáte skrz prsty. Co na tom, že dřív jsem zvládala i dvě zaměstnání a najednou jsem odrovnaná a nestíhám ani jedno? Ne ne, simuluju. Ono se totiž vyplatí být na neschopence a nemít dostatek peněz. Zkuste si to...

O to víc jsem ale vděčná za každého človíčka, který si boreliozu prodělal, nebo prodělává. Ne ty, kteří si nechali napsat preventivně atb hned po klíštěti a možná ji ani neměli. Ne ti, kteří ji měli a atb jim zabrali. Ale ti, kteří jsou na tom tak jako já. Lidé, kterým byla borelioza napoprvé zaléčena špatně a po čase se vrátila. Člověk si pak v tom boji nepřipadá tak osaměle. Vykašle se na pochybnosti, jestli si fakt náhodou ty bolesti a únavu nevymýšlí. Takže momentálně jsem nejvíc vděčná za paní, která dělá strejdovi pojistky. Je na tom stejně. Je fakt, že v naší ze zásady nestonací rodině jsem si připadala, že mi až tak úplně také nevěří. Na štěstí pro mně tam nedávno ona paní pojišťovačka byla a své pocity jim vylíčila také. Dokonce včetně toho, jak i ona, ač nedělá manuálně, byla unavená i z jedné jediné schůzky s klientem, jak se domů vracela vyčerpaná. I o tom, jak si vše musela sama nastudovávat a že měla štěstí na to, že našla lékařku, která je schopná léčit boreliozu podle nových výzkumů, lékařku, která člověku pomůže už tím, že ho neshazuje jako simulanta...

 Takže...věřím, že se jednou vrátím i do toho sedla a nebude to bolet. A kdybych se nevrátila...Sisce s Dekem to vadit nebude:-D