Tak a máme tady úterý...tedy nemáme, ale jaksi v nemocnici to psát nešlo, mimo časového rozvrhu v nemocnici který jsem si ukládala do mobilu, plus mínus nějakou tu minutku;-) teď, když to píšu už mám plastiku za sebou a je čtvrtek po 16 hodině. Pro ty, co se zrovna zaradovali že se mě nebudou muset bát potkat špatná zpráva, tahle plastika byla provedena uvnitř mně, takže fakt jí neuvidíte:P

Ale zpět k úterku... Čas začátku pobytu v nemocnici byl sestřičkou při objednání určen na 8-9 hodin ráno. Jako správný pacient co nechce zdržovat jsem byla rozhodnuta dostavit se do nemocnice úderem osmé...no, na rande taky nikdy nedorazím včes, takže...prostě mi do toho jako vždy něco vlezlo...Po vstávání začala ranní honička sprchou a připravením papání pro pejsky, chudinky beze mně byly poprvé od doby co je mám...i když, nevím pro koho z nás to bylo těžší;-) což, s pejskama bylo počítáno, se sprchou taky...ovšem, asi tak 20 minut po opuštění postele a v okamžiku plánovaného opuštění samoty začalo chumelit. Tak ještě kontrola vody koníkům...a bác ho, zamrzlá hadice...tak ještě ohřát vodu, další dotáhnout v kýblu a bim ho...ono je za 10 minut 8 hodin...nu což, do HB City se dá dojet za nějakých 15 minutek, pokud člověk nepotká traktor nebo chudáka co se bojí aby si nepostříkal autí blátem a tak jede 40 v prostřed silnice celou cestu z bodu A do bodu B;-) Za těch 15 minut jsem skutečně v Brodě byla, důchodci a traktoristi měli pochopení, horší to bylo klasicky na semaforech, tam si člověk svých pár minutek v kilometrové koloně prostojí...no, zvyk, takže mě to nepřekvapilo:-) Horší ale byla situace před nemocnicí...fakt nevím, proč si všichni musí vozit zadky v autech a zablokovat parkoviště...naštěstí v 8:30 se jeden hodný pán rozhodl, že jede pryč a měla jsem kde zaparkovat aniž bych běžela přes půl Brodu pěšky. UFF

Takže pár minutek po půl jsem suveréně nakráčela do ordinace, kde mě už chytaly chmury že mě vlastně vůbec nikdo nechce...V 9:03 je zahnala sestřička která si od nás vzala papíry, občanky a průkazy pojištěnce...tedy spíš pojištěnky. Myslela jsem si, tak teď to pofrčí a za chvíli se budu pelšit...jo, prd, teprve v 10 jsem přišla na řadu na příjem k paní doktorce která mě úplně odrovnala tím že se představila...čuměla jsem na ní jak jojo, páč to se mi stalo poprvé. Nějakých 20 minutek jsem strávila na pohovoru, vyptávání na léky, přechozí zákroky, alergie, ....a tak všechno kolem, po kterých jsem byla pět odeslána na lavičku. Po 10 minutách mě zřízenec odvedl do 4 patra kde mi asi tak po dalším 15 min sezení na lavičce byl ukázán pokoj který budu obývat. V 11:30 další přijímka, tentokrát samotným primářem, který naštěstí usoudil, že mému gynekologovi bude věřit a nebude mě nutit znovu lézt na kozu, taky dobře;-) Tak a šupky na pokoj, ve 12 hodin oběd, vcelku sněditelné UHO, nebo BÉŽOVKA, jak kdo chcete, volba je na vás. Tak a hurá na čtení...další akce nastala v 16 hodin, kdy si mě propláchli desinfekčním roztokem, měla jsem tedy dojem, že mě spíš chce sestřička odplavit minimálně o patro níž:D. V 17 hodiny jsem dostala večeři, mňamkozní krupičnou kaši, mňaminky mňam, klidně jí mohlo být víc. V 19 hodin nás se spoluležící vytrhly z klidu sestřičky, dostala jsem injekci do ramene proti embolii, kdo by čekal klid na lůžku byl by zarmoucen, v 21 jsme dostaly ještě prášek aby nás už předuspal... Nevím co v něm bylo, každopádně se mi zdálo že jedu domů na osedlaném balíku slámy. Sedlo bylo pohodlné, ale tomu šmejdu se vůbec nechtělo svítit i když byla tma...holt technika je technika.

Středa 5:15 místo aby byli všichni rádi že spíme a neprudíme hups a přání dobrého rána a měření teploty. Další sestřička se ukázala až v 5:45 na měření tlaku, taky nás mohly nechat ještě chvíli spát a teploměr nám strčit až teď, k tlaku jsem místo snídaně dostala prášek na uklidnění žaludku při narkoze....mimochodem, dvakrát úspěšný nebyl, no ale třeba by bez něj bylo ještě hůř:D V 7:00 si mě zavolali na další výplach a potvrdilo se, že když dva dělají totéž není to totéž a tudíž mi nehrozilo utonutí. V 8:30 jsme obdrželi dotazník spokojenosti, škoda že jsem se ho nenaučila nazpaměť, některé otázky byly smysluplné, ale vzhledem k tomu, že na nás byli hodní tak jsem ho poctivě vyplnila. Po 11 hodině mi odvezli na sál spolubydlící, mě asi tak kolem 11:30 zabandážovali nohy proti potížím se žílama  a jeli jsme do 6 patra. Hezky jsme se na sále pobavili kdo dělá kolik přesčasů a nezapomněla jsem je upozornit, že kdyby zjistili že najednou pitvají, tak ať mi zaváží zbytek těla a zmumifikují mě, ať už je to k těm nohám stylové. Co se se mnou dělo nevím, jen vím, že probuzení z narkozy bylo plakací, na pokoj jsem se vrátila něco kolem 13:30 a dobrovolně si nechala píchnout injekci na bolest a pevně doufala že je to největší operace co mě kdy postihla. Málem jsem byla bez večeře, páč mé žaludeční šťávy se rozhodly, že mě budou postupně opouštět, takže bylo využito zavedené kanyly a byla jsem napojena na další kapačku. Byla účinější než prášek a k večeři se na mně smála játrová pěna a dva krajíčky chleba. Jsem žrout, ale zvládla jsem jen půlku a trvalo mi to vcelku dobu, behem které, v 17:30 přišla sestřička s další injekcí na ředění krve aby nebyl problém když jim tam tak hezky hajáme a nemáme chuť do sebemenšího pohybu:-) Další můj inteligentní sen...babička na Vystrkově něco dobrého smažila, nevím co, byly to nějaké placky, fakt výborné...jen tedy...jaksi byly živé a dokud se jim neukousla hlavička tak se bránily... Jsem se ráno ptala sestřičky kde že je oddělení psychiatrie;-)

Čtvrtek. Zas nás nenechali vyspat a strkali nám teploměry, v 6 změřili tlak a byly jsme odeslány do koupele, měla jsem štěstí že jsem OK a nedělalo se mi po vstávání špatně, spolupacientce bohužel ano, ale měla těžší operaci než já. V 7:30 přišel na vizitu pan doktor, na mou otázku jestli mě pustí už dnes domů přimhouřil obě oči, zjistil že ani tak se mu nelíbím a kývl, sláva. Upozornil mě, že se mám chovat jako v šestinedělí, tedy žádná námaha a žádný sex dva měsíce. To druhé jsem mu slíbila, první radšio nekomentovala, kdyby tušil, že hned zítra jdu do práce a navíc mám další zaměstnání i na víkendy tak by ho asi trošku někdo musel omýt;-) Proč mu přidělávat stres, byl miloučkej;-)Moje inteligentní sestřička - ta skutečná, ne nemocniční, se neopomněla pozeptat, koho že to v tom šestinedělí budu kojit, už začíná být taky vtipná jak já se švárou:D Jen bylo horší, že se nevědělo kdo a kdy bude mít čas napsat propouštěcí papíry...V 9:30 přišla sestřička s otázkou kdy bych byla schopná zajistit si odvoz, na což jsem odpověděla že klidně hned, že to není problém...jak by taky mohl být, když jsem se sama přivezla i odvezla, ale pst, s tím jsem jí hlavu netížila, naopak jsem jí nadchla, protože potřebovali postel pro novou pacientku, tak jsem se převlékla, zbalila a do skoro 11 čekala na papíry na chodbě. Ještě se mi sestřička smála že tam dostanu i oběd, když mi ale řekla že je buď koprová omáčka nebo špenát a brambory tak jsem začala sakra rychle v duchu vzývat někoho kdo mi ty papíry napíše aby na mně nebyl spáchán atentát jídlem, blééé.

Následky narkozy se projevily až doma...čubiny měly radost že mě vidí, já následně bláto na všem, tak jsem se svlíkla a vše nastrkala do pračky, dala jsem hadici do záchodu, kabel do elektriky, prací gel do zásobníku a v rámci šestinedělí jsem šla kydat, ale vozila jsem jen malé kolečka hnoje, nakulit do stáje balík slámy mi přijel táta, to jsem riskovat nechtěla, přece jenom jistota je jistota. Po nastlání jsem si dala čajík, mátový na zbystření mozku, táta kafe...když odjel, zjistila jsem že pračka už nepere, tak jsem vyndala prádlo, půlku ho pověsila a až u riflí jsem si všimla, že bláto jaksi přetrvává...no dobře, já trubka si nevšimla že je to prádlo suché a pračku jsem nepustila:D Ale tak už je zpět v pračce a tentokrát se fakt pere:D