Mrkvancová pouť v Polné
Tak jsme se už delší dobu s Klárkou dohadovaly že se někam musíme mrknout a nesedět doma jak truchlící vdovy. Jen nám do toho nějak kecalo počasí...to když jsme chtěly na Stock Dobrohostov, popř. Klárce bylo blbě když jsem strašila. Tak byl zas naplánovanej tenhle víkend že něco podnikneme. Jenže co...Plakáty jaksi starý, nikde nic co by nás někam zvalo, až hlas z rádia Vysočina vyrukoval s Mrkvancovou poutí v Polné. A tak bylo odhlasováno, schváleno a dneska o půl desáté si to přihasila Klárka ke mně a vyjely jsme. O první vzrůšo se postaralo parkování. Chtěly jsme zaparkovat na hrázi, leč bylo plno a tak Klárka musela asi tak 300 metrů couvat podle zrcátek, z jedné strany hradby, z druhé strany rybník Peklo. Neskončily jsme naštěstí ani v jednom, ani v druhém, Peklo nás holt teprve čeká, podařilo se nám zaparkovat kousek vedle a vydaly jsme se na pouť. Nevím, proč mě překvapilo, že to tam vypadalo jako na obří Vietnamské tržnici. Ovšem cíl byl jasný, nalézt mrkvance. Protlačily jsme se až na konec náměstí, mrkvance jsme nenašly, vzhledem k instrukcím z rádia jsem věděla že mají být schované někde za policajtama, tak jsme to okolo nich prošly, pokochaly jsme se místním autobusovým nádražím a skončily jsme zase na začátku, bez mrkvanců. Potkaly jsme Kláry známé, kteří se ptali jestli jsme byly i vzadu za zůženým průjezdem, to jsme odpověděly že ne a vydaly jsme se na druhý okruh. Nechtělo se nám mačkat se mezi lidma, proto jsme náměstí šly obejít zadem a potkaly jsme tam školní muzeum. Protože je pro nás škola minulostí neměly jsme nic proti tomu aby jsme ji v neděli navštívily. Muzeum se skládalo ze třídy s neuvěřitelně prťavýma lavicema, i když tehdy prý měl vzrostlý muž asi tak 160 cm, což jsem okomentovala že jediná výhoda by byla že bych si mohla toho vyvoleného v klidu přehodit přes rameno, dokonce byla přítomná i rákoska a kalamáře. Dále zde mají přírodovědný kabinet kde je k vidění dvouhlavé tele, šestinohý svišt, krokodýl, ptáci, kameny a dokonce i Polenské skoro peníze které si vyrobili aby měli čím platit když peněz nebylo. Jedna komnatka obsahovala také ukázky práce žáků, ať už šlo o obrázky nebo dřevěné modely tehdy používaných věcí. Nejvíc jsme se pobavily v místnosti pana řídícího, kde mě okamžitě napadlo, že ve vybavení chybí postel. Byla tam almara, knihovna, skleník ( se sklem, ne s kytkama), sedačka, stolek a kamna, ale postel nikde. Chvilku po nás tam dorazila rodina s asi tak 7-8 letým kloučkem kterému maminka položila otázku co v té místnosti chybí. Kluk bez zaváhání odpověděl že počítač a televize. Průvodkyně nám radši vysvětlila, že postel tam není, neboť byt pana řídícího byl větší a postel už se do prostor muzea nevešla. Klučina na obraz pana řídícího prohlásil, že byl strašidlo, za což dostal od rodičů vynadáno, já zrovna koukala do kuchyně kde visela čarodějnice, tak jsem chlapci hnedka poreferovala, že koukám na manželku pana řidicího a radši jsme vypadly s Klárkou ven. Po chvíli jsme se dostaly opět na náměstí, doobešly zbytek, zjistili že už předtím jsme byly až na konci, že pouť prostě dál nepokračuje a šly zase zpět. Vzhledem k nedohlednosti mrkvanců jsme nepohrdly langošema, zeptaly se obsluhy kde máme hledat mrkvance a obdržely jsme odpověď, že prý dolu kolem baráků a tam je stánek. Klárka to chápala, já jen prohlásila, že na všechny strany je to dolů když člověk stojí na kopci a navíc, když jsme ve městě že jsou baráky všude.Ale obsluha mávala jedním směrem, tak jsme se tam vydaly a málem jsme mrkvance minuly. Naštěstí jsem se Klárce na chvíli ztratila z dohledu a jak koukala, padla jí do oka asi tak půl metrová písmena ze kterých bylo slovo MRKVANCE. No, útěchou nám mohlo být, že jsme spíš koukaly aby jsme někoho nezašláply místo toho aby jsme zírali do nebe, neboť poutač byl asi ve třech metrech. Jen jsme opět svou zvědavost po této pochoutce neuspokojily, mohly jsme si jen přečíst cedulku vyprodáno a dostaly jsme recept, a naštěstí i radu, že mrkvance by měly být ještě v knihovně za kostelem. Hm, tam už jsme jednou, po cestě z autobusáku byly, ale tak proč se tam nevydat znovu. Po cestě jsme se mrkly do úchvatného chrámu Nanebevzetí Panny Marie a když jsme stály před vchodem Klárka najednou zajásala: "Vidím hovna!" a rozběhla se ze schodů. Říkala jsem si, že se asi pomátla, takovou euforii z hovna...ovšem když jsem popošla kousek dál, zjistila jsem, že před hovna je ještě kni. Takže v hledání mrkvanců vedla Klárka 2:0 a teď jsme dokonce mrkvance i ochutnaly. Je to kynuté těsto plněné mrkvovou nádivkou s fenyklem, pečené na plechu a sypané makem a cukrem. Je to bašta. Po bloumání kolem kostela jsme se rozhodly, že vzhledem k otevření věže ve 13 hodin se ještě půl hodiny courneme po náměstí a pak vyrazíme na věž. Usoudily jsme, že by to chtělo také vlézt na nějakou tu atrakci, ovšem z většiny nám bylo špatně už na zemi, tak to vyhrál strašidelný hrad. Neměla jsem v něm konkurenci, i strašidla bledly vzteky a nebyly moc vidět:-( Po odbití 13 hodiny jsme se vydaly na věž, po starých sešlapaných dřevěných schodem. Začala jsem uvažovat, zda tam, stejně jako na věži sv. Jakuba v Jihlavě chovali kozy. Klárka mi zakázala zeptat se na to někoho ze strážců věže, tak jsem jenom po shlédnuté cedule že se máme řídit pokyny obsluhy konstatovala, že jsem žádné neobdržela...tak mi mladík sdělil, že jdu správně...ono to tedy jinam nešlo:-) cestou nahoru si Klárka uvědomila, že má vlastně strach z výšek, což mi, na rozdíl od ní, přišlo strašně vtipný. Vylezly jsme na ochoz a myslím, že se Klárka snažila poposunout zdi. Za námi vyšla rodinka kde tatínek trpěl bolehlavem a také mu výška nedělala dobře. Myslím, že na bolest hlavy zapomněl v okamžiku kdy jsme se nahnula přes zábradlí dolů, abych viděla jak je ochoz udělaný a Klárka zařvala strachy a chytila mně. Vyhlídku jsem málem dokončila uškrcená, páč od té doby mě držela za mikinu pod krkem, ani jsem nemohla pohnout hlavou. Z věže lezla Klárka pozadu, tak jsem jí varovala, aby se moc nenadechovala, že má hlavou u mých nohou a mohla by to dolů vzít šusem. Rodina za námi začala o kozách, že v Třebíči je měli na věži také. To už jsem neodolala, a mladíka co řídil dopravu na věži jsem se zeptala, jestli tam také chovali kozy. Prohlásil že ano, ve zvonici, ale ať se ho neptám jak je tam dostávali. Na to jsme s tatínkem co šel za námi začali řešit počet koz v případé zvoníka a počet téhož v případě zvonice. Klárka usoudila, že manželka onoho pána se tváří výhrůžně a radši mě vzala ze schodů smykem, aby nebyla mela, stačí prý když si to odskáče on:-) Z věže jsme zamířily na Polenský zámek, jenž vznikl ve 13. století jako hrad. Na nádvoří, v kašně z roku 1693 se právě připravovala ohňová šou, tak jsme si na ní počkaly a koukaly jsme na mlhu, na hořící střelný prach, na plivání ohně a podobné skopičinky, nakonec mistr ohníčkář otevřel rakev kde měl 4 hady. Obešel s nimi kašnu, potom je rozdal i svým pomocníkům a že prý si můžeme hady pohladit. Dokonce jsem si vyňuňala jestli bych si jednoho mohla pochovat a bylo mi to dovoleno, fajn zážitek, i když asi ještě že byla zima a hadovi se moc nechtělo škrtit. Ale byl moc příjemnej na dotek a měl krásnou barvu.
Pokud by měl někdo zájem o noční ohňovou šou, tak v Polné bude příští víkend poslední noční akce, více info na středověku:-)
