Prodáte svůj život?
Tak na internetu proběhla zpráva, že jistý angličan, Ian Usher, prodává svůj život. Rozvedl se po pěti letech se svou ženou, za kterou se odstěhoval do australského Perthu a teď mu jí vše připomíná. Takže prodává nejen byt v Perthu, ale i veškeré vybavení a například parašutistickou výbavu a lodní lyže. Tak by mě zajímalo, jestli se dal ke skákání padákem a jízdě na lyžích až poté, co se s onou ženou seznámil;-) Jako další pak prodává dokonce i své kamarády a svou práci a míní odletět zpět do Anglie...dnes tedy už vyšla zpráva, že se mu to v internetové aukci podařilo, za 399 000 australských doklarů, i když doufal ve 400 000. Na české je to 5 800 000 Kč.
Říkám si, že jsem asi trubka...já když prchám sama před sebou neprodávám ani byt - páč až teď bydlím ve svém, ale ani vybavení, ani přílušenství. A už vůbec ne kamarády a nebo své koníčky, zvlášť když ti mí jsou opravdu čtyřnozí. Přemýšlím, jestli se mu opradu povede zapomenout a žít bez ní někde jinde. Protože podle mého, pokud má někoho rád, tak ho má rád v srdci a ne v majetku, i když uznávám, že chodit denně do bytu kde cítíte vůni a žijí vzpomínky není optimistické:-( Ale prodat kamarády?
Komentáře
Přehled komentářů
Nelze na minulost nahlížet jako na inkoust zmizíkem.
Prodáme-li cokoli z minula, jako uvedený pán - zbavíme se jen a pouze věcí movitých, byť s minulostí propojených jako šňůrou pupeční.
Nemůžeme ale "zaprodat" své kamarády, přátele. Zpeněžit jejich přátelství, kterým nám vlastně prokazují svou přízeň. Dokážeme jen, že si jejich přátelství vůbec nezasloužíme.
Jenže i když se zbavíme všeho, zůstane nám paměť. V té se vše uchová a jen čas vzpomínky pomalu ničí. Kupodivu ale jen ty špatné - krásné vzpomínky zůstanou, ukryté kdesi v hloubi mozku. Problesknou nám, když je nejvíce potřebujeme. Příkladem, když ležíme v nemocnici...
Platí nepsané pravidlo, které mi na magnetické placce kdysi dala Mína: "Dobrý přítel, je přítel navždy"
Vzpomínky
(Jindra, 29. 6. 2008 16:25)