Vedle krámku máme autíčko. Taková ta potvora do které nasypete peníze a ona za to na chvíli pohoupe děti. Občas přemýšlím, jestli z toho mají větší zážitek mrňousové, nebo spíš rodiče kteří se k autíčku řítí s narvanýma košíky po nákupu se slovy: „Hele, malej, pošťák Pet, pošťák Pet, pojď si sednout!“ Usadí dítě, vloží požadovaný obnos, vytáhnou mobily začnou děťátko v pošťáckém autíčku fotit a rovnou na místě si, jedná-li se o pár, ukazují navzájem fotky děťátka v autíčku a rozplývají se jak to tam tomu prtěti sluší. První moje reakce je mírně ironický úsměv co je nad věcí. Jenže…do hlavy se tlačí myšlenka. Fakt jsem já ta co to vidí správně? Nebo se spíš snažím tvářit realisticky a tím zakrývám to co mi chybí? Tenhle pocit sounáležitosti, to, jak se z toho prcka můžou rodiče poprdět? Sedím…a koukám…a přemýšlím, kde politici berou že vymíráme..mrně za mrnětem, maminy s bříškama…nebo že by to krize způsobila ve velkém krádeže melounů? K tomu pozoruju maminky co se chodí koukat naproti do oděvů nebo ke mně na porcelán…protože manžel si už půl hodiny hraje u krámku s modýlky na dálkové ovládání pod heslem muži se od chlapců liší pouze hodnotou svých hraček. A jak jednou řekl jeden dědeček…klukovi tady rodiče koupili modýlek, ten si s ním pohrál chvilku než ho odložil, zato tatínek s ním jezdí pořádJ Prostě naši neuvěřitelně ušetřili tím že skoro nic nebylo;-)