Černočerný strach z budoucnosti, hledání konce dřív než něco začalo...proč to děláme? Proč už dopředu vědět že to prostě nemá cenu? Proč tolik důvodů? Dělám to taky...a v pátek, cestou z hospody, mi Klárka promlouvala do duše, že je to nesmysl a že bych to spolu s někým kdo se mi líbí a do jehož očí bych se klidně chtěla nořit večer i ráno, měla zkusit. Jenže má to háček, ON mě nechce. Překvapivé, že? Ale mluvila mi do duše hodně dlouho, navrtala mně a najednou se mince obrátila...je to ona kdo je zamilovaná, ale pro mně je horší vidět to, že má šanci a sama se jí vzdala, protože hledá rozumové důvody proč tomu vztahu nedat šanci. Hledá si jen a jen NE a nebere vůbec v potaz že má šanci zažít něco krásného co může trvat. Hledá problémy ve věku, v rozdílu mezi nimi a neposlouchá že to není tak hrozné, že čísla na papíře nikdy nemůžou vypovědět jak na tom ten človíček skutečně je, jak uvažuje, jak myslí. Háže za hlavu děj, protože se bojí že by mohl být brzy konec...Je mi z toho všeho smutno. Ani ne tak ze mně momentálně, jako z toho, že dva suproví človíčci které mám ráda v podstatě od prvního setkání k sobě našli cestu...a dobrovolně zavírají závoru mezi sebou:-(