Na dnešek sen se mi zdál
ze tíhu celýho světa
nesu jenom já sám.
Beží se štafeta o celej vesmír
ja jedinej nespím
před sebou vidím cíl
když v tom jsem se probudil
Nakonec každýmu to,co má rád
každýmu to co mu patří
Všichni jsme dokola bratři
ale ne každej kamarád
A budou lhát,tvrdit,že ti to patří
Něco tu smrdí,to bude dobrý
ale dobrý je za tři...

Už jsem šla spát...a nejde to...tělo je sice unavené, ale hlava ne. Hlavou mi pořád zní Švec od Divokýho Billa. Že nakonec každýmu to co má rád, každýmu to co mu patří...ale...co když je v tom rozdíl? Co když mi patří něco jiného než co mám ráda. Patří mi tenhle zmatek? Vidět svět tak jak vidím? Jestli ano, tak proč? Nejsem nejhorší a už vůbec ne nejhorší z nejhorších...i když ani ne nejlepší z nejlepších. Zlatý střed...asi tak nějak. Dneska bych za ideála asi označila gaye...vlastně už včera...někoho kdo by mě dokázal obejmout, někoho v jehož náruči by mi bylo fajn...a hlavně někoho, kdo by v té náruči neviděl jen tělo, ale i duši která potřebuje pohladit a obejmout. Nic víc, nic míň. Někoho kdo by mě neškatulkoval do přihrádek, někoho kdo by nevyčítal, někoho kdo by povídal, poslouchal, a prostě byl...

Další písnička co mi zní v uších...Tomáš Klus a Marie...Copak nemůže být mezi ženou a mužem přátelství, kde není nikdo nic dlužen, prostě jen prosté, spříznění duší, aniž by kdokoliv cokoliv tušil...Jo, Klárko, jak jsem psala včera...potřebovala bych tu zase Radka. Bylo to fajn, super...otázka je, jestli kdyby se to přehouplo dál jak by to pokračovalo. Otázka...Bylo by to pořád super? Nebo by se to zkazilo? Možná jenom poslední roky hledám křížence Radka a Leoše...

A taky...Napořád od Michala Hrůzy...Probouzíš oheň v mé nekonečné poušti, natáhni spoušť co do nebe nás pouští...vrátit bylo to poslední co jsem si přál, vrátit zpátky, potkat Tě, znovu mít, to už jsem nečekal...je to jak odejít a přitom zůstat napořád...je tady někdo, kdo žádá odpuštění, ztratil jsem vůli, uhasit opojení...je to jak v hlavě chtít a v srdci vzdorovat... Takhle to ale nemám...nechci se už vrátit, možná potkat, ale ne mít zpátky. A hlavně, to co je teď...tak to mám úplně obráceně. Je to o tom, že v srdci je to chtění, v těle, ale hlava vzdoruje. Hlavě to bylo přikázané, mít svou hrdost a nedoprošovat se tam kde jí ta druhá hlava nechce...to je to co mi patří? Míjet se? Možná...jenže...nebreč, holky jsou statečný...Chinaski na konec