Tak jsem se letos vydala konečně na hory. Teď, v létě? No dobře, je už 2.června, ale nějak jsem se teprve dokopala sednout ke klávesnici a jít sem něco zadatlit. Už jsem nepsala táááák dlouho, že se mě i věrní čtenáři přestali ptát jestli jsem něco spáchala. Ale včera mě estránky naťukly že už jsem tu dlouho nebyla, tak se lepším

Článek by se teoreticky mohl jmenovat i poprvé na horách, ale nebylo by to úplně přesné, páč  jako malá jsem s našima na horách už byla, jednou v Beskydech, odkud si pamatuju jen skákání v pytli, klouzání po zadku z kopečku před hotelem, hory sněhu a spletení patra. Potom ještě Jizerky byly poctěny mou přítomností, ale z těch si pamatuji jen Harachov, přehradu a to, že ségra, protože byla menší, se mohla vozit na psovi co měli známí u kterých jsme byli na návštěvě.

Letos se kluci rozhodli, tak jako každý rok vyrazit na hory a já se ráda mezi ně přidala. Samozřejmě nastalo velké plánování kdo a kam pojede, nakonec nás vyrazilo 8 poté, co Péťa účast díky nemocnému palci vzdal. Vybrány byly Jeseníky, trochu problém se ukázalo být ubytování. Samozřejmě jsme se rozhodli na poslední chvíli kdy a kam a tak nějak bylo obsazeno. Nakonec jediné co se našlo volné a bylo vyhovující, byl Penzion Šindel v obci Lipová Lázně. Kdo chce vědět víc, může juknout na odkaz. Jen tedy dopředu hlásím, že spokojenost byla maximální, pokoje čisté, snídaně se podobala spíš obědu, Šindelovi milí, nevtíraví, ale zároveň vždy po ruce když byli potřeba. Na hory jsme vyjeli v pátek 5. února ráno, původně dvě auta po čtyřech, v jednom Clive jako řidič, Ivanka, já a Dadý, druhé šoféroval Šéďa, s ním jeli Pavka, Míra a Vlastík. Při vyzvedávání lyží pro Šéďu se trhnul Dadý a přesunul se ke klukům. Jasně, měli víc alkoholu v zásobách Po cestě jsme se stihli málem ztratit, a to po té, co jsme předjeli vedoucí kluky a Ivanka prohlásila, že to v té mapě nějak nemůže najít. Ze zadu jsem se ušklíbla a prohlásila, že to je nemožné a ať mi tu mapu půjčí, vím, že jsem nikdy neměla s navigací podle mapy problémy. Sebedůvěra mi ovšem rychle splaskla, protože Clive, jako správný euroobčan sice mapu měl, ale mapu Evropy do které se celá naše republika vešla na jednu stránku a byla v ní asi tak Praha a okresní města. Kluci mapu postrádali taky, sláva za volání kamarádům zdarma, našli jsme se, koupili jsme mapu a dojeli správně až k Šindelům. Menší problém nastal, když jsme se ubytovávali (pokud někdo bude mrkat na odkaz, tak okna ve štítě byla ta naše). Pokoje byly dva, oba čtyřlůžkové, jeden díky Péťovi byl s přistýlkou. Dadý okamžitě zahlásil, že jde na pokoj s klukama a já začala držkovat, páč sice Ivanku a Clivea mám ráda, ale trávit dovolenou s jediným tlumočníkem když já nemluvím anglicky a Clive česky jsem odmítla. Natolik vehementně, že netuše přihlížející pan Šindel řekl, že si tam tedy můžeme vzít ještě křeslo z chodby a rozložit si ho, že se na něm dá spát. Povolil když jsme mu vysvětlili naše vztahy. Ivanka prohlásila že Dadý je její syn a já řekla, že jsem její tchýně. Evidentně se zděsil a přestal nás přesvědčovat, že tam budeme stejně jen přespávat Okamžitě jsme na pokoj křeslo nastěhovali, rozložili a zjistili že je krátké. Dadý hrdině prohlásil, že jemu to nevadí a zabral ho. Pan Šindel posléze donesl střed který se vložil a postel byla dlouhá. Po zaplacení, dohodnutí posledních podrobností s majiteli a po uložení věcí (spíše tedy poházení, nakonec se jich většina vršila na jednom stolku) jsme se vydali na lyžovačku. Cílem prvního dne byla Ramzová. Dorazili jsme, koupili lístky se slevou a vydali se na kopec. jasně že až na vršek...kus sedačkama, zbytek na pomě. Že jet až nahoru není nejlepší nápad jsme zjistili už na pomě, kdy jsme se dostali do solidní mlhy, po opuštění vleku došlo k prozkoumání povrchu který se dal nazvat kluzištěm, a aspoň mně dole bolely nohy. Leč tyhle maličkosti nám nezabránily, aby jsme až nahoru vyjeli znovu a znovu Prolyžovali jsme odpoledne, navečer se došli nadlábnout do přilehlého hotelu kde měl Vlastík jmenovce, vrátili se do penzionu, převlékli se a hurá na taneční akci kterou kluci vyštrachali na netu už před odjezdem. Po zhruba dvoukilometrové štrece skládající se ze sněhových bitek a návštěv závějí jsme objevili ono kýžené kulturní místečko. V boudě hrál týpek na klávesy a zpíval. Mně se jeho hraní líbilo, kluci ho nazvali DJ Odrhovačka a zatroubili k ústupu, že přeci musíme v pátek najít něco lepšího. Cesta zpět měla stejný průběh jako ta tam, jen Míra se tvářil jako dospělák a nechápal, proč máme všichni největší pilno ostřelovat právě jeho, když si jde v klidu vepředu. Nemohl přece zůstat jediný úplně suchý, že Jen u Dadýho budeme čekat, jestli Pavky střela ovlivnila jeho plodnost nebo ne, každopádně se po zemi válel velmi elegantně a z úst se mu velmi rychle linula samá vybraná slova. Celí mokří jsme dorazili do další hospody, až se divím, že nás pustili dovnitř, měli polstrované židle. Dali jsme si papu, nejdřív kluci tlačenku, pak jsem se já rozhodla dát si klobásu. Servírka přišla a omlouvala se, že už nemá pečivo. Odpověděla jsem jí, že já ano, a bleskově se zmocnila rohlíku co dostali kluci. Celkem brzy, pátek, nepátek, nás vyhodili, takže jsme se vrátili zpět k Šindelům. Zcela rádi jsme uzmuli Ivance a Cliveovi topení, protože na jeden radiátor jsme se nějak nemohli vejít...Po popřání dobré noci se začalo pít. Samozřejmě, že vše, co kdo přivezl, takže pokojem létala ( ano, opravdu to tam létalo vzduchem, kdo by se zvedal z postele...) flaška s houbou na přeskáčku s vínem, baileys, vodkou s meruňkama a energeťákem. Osazenstvo vedlejšího pokoje se ráno smálo když líčilo co měli za záchvaty, naštěstí také smíchu, v noci když se ozývaly rány do zdi. Vlastík někdy nestačil chytit flašku co k němu letěla a my ostatní jsme se čím dál míň trefovali tam kam jsme měli. Na mé námitky, že já pít nebudu bylo prohlášeno že jsem s nima na pokoji, takže pít budu ( Pavky hláška která se hojně rozmohla na cokoliv co někdo na horách nechtěl). Musela jsem jíst taky nedobré pěnové bombony, u kterých jsem díky jejich tvaru prohlašovala, že jsou diskriminační a že chci taky nějaké tvary pro ženy. Nebylo vyhověno. Usínali jsme někdy k ránu, ani snídani jsme nezaspali, nastal ale zase trochu zádrhel, Clive se najedl a hurá do lyžařského a že jedem, kluci se sekli, že oni ještě nepojedou a vyrazí až odpoledne. Kvůli místu v autě jsem jela já a celkem byla nakvašená, když kluci dorazili a Clive se rozhodl že je už unavený a že pojedou s Ivankou domů. Naštěstí kluci rozhodli, že mě k sobě do auta ještě nacpou a zůstali jsme všichni, užili si zbytek lyžování, já dokonce, jako potřeštěnec, si půjčila od Pavky prkno. Nevím, jestli mám být ráda, nebo litovat, že můj výkon nebyl na co natáčet. Pro malé přiblížení, nebyla jsem scvhopná se zvednout, takže mě zvedali kluci a v okamžiku, kdy se prkno rozjelo jen trochu rychlejc jsem zjišťovala, že tu prdel od země nemám až tak daleko. Po chvíli jsem jela podél nahrnutého mantinelu sněhu, vždycky se vyškrábala na něj, rozjela se a spadla. Dokonce se mi podařilo i zahnout, ale...spíš náhoda. 

Sobotní večer proběhl na rozdíl od toho pátečního v klidu a pohodě, u mně za to mohly i dvě černý pivka co jsem si dala ke zmrzlinovému poháru během čekání na snowboarďáky kteří měli o hodinu delší permanentku, po příjezdu do penzionu jsme všichni mimo Dadýho odpadli a usnuli. Účinek piv na mojí logiku byl jednoznačně vidět když jsme uklízeli lyže a prkna. Každý vzal to co měl po ruce, na mně tak vyšly prkna. Po cestě jsem se zasmála Dadýmu který sebou seknul, naštěstí mu nic nebylo, postavila jsem prkna, kluci donesli zbytek, chystali se zamknout lyžárnu a já tam stála a divila se, že klukům nechybí prkna do páru, že tam má každý jen jedno. Oni se divili mně, co se jim to snažím sdělit. A mně vůbec nedocházelo, že je jen jedno prkno na osobu, jak jsem zvyklá tahat lyže dvě

V neděli jsme se nasnídali a vyrazili směrem k domovu, tentokrát už ne na Ramzovou, ale na Čevenohorské sedlo. Vzhledem k počasí, kdy byl solidní vichřík a sněžilo, se nám vůbec nechtělo na kopec, ale přehlasovali jsme se, že když už jsme na horách, jedeme lyžovat. Tentokrát jsem se nenechala zlákat na černou a jezdila si po červené a pak tedy i po modré. Naštěstí, černá dala zabrat i klukům:-) Jen tedy, jako starého blázna mě vytáhli i na krpálky (ne tedy na Dadýho), a jako správní gentlemani na mně hezky čekali než jsem je slezla. Ale docela je to bavilo. Největší sranda byla když jsme tak jeli na vleku...a najednou jsme jeli z kopce Po lyžování jsme se nadlábli a vydali se směr domů, uondaní, ale spokojení. takže, už se těším na další hory...a předtím, doufám, stihnu i tu vodu. Plány už se rýsují