Od hor byl plán na léto jasný. Jede se na vodu! Jako obvykle, vše zařizoval Pavka. Skláním se před ním v nejhlubším obdivu, mně by z toho švihlo. Konečnému počtu 15 vyrážejících z jihlavského nádraží ve středu 4.8.2010 předcházelo celkem asi tak 30 lidí, kteří střídavě jeli a nejeli. Většinou jeli po několika promilích. Ono, i to, sejít se na správném nástupišti byl málem oříšek. Někteří, jako třeba Clive, chtěli jet ve čtvrtek, další, jako Ivanka, chtěli jet z Brodu Jediná střízlivá vyjímka, která jela - nejela - jela - nejela - jela - nejela - jela jsem byla já. První jela bylo bezprostřední a rychlé. Ano, jedu, ty lidi mám strašně moc ráda, bude to super. První nejela bylo o něco méně bezprostřední, zato rozumné. Co když se tam začnu sypat? Co potom? Budu kazit všem dovolenou? Ne, nejedu, nejedu a nejedu! Vydržela jsem kategorické ne opakovat docela dlouho, něco kolem měsíce. Potom jsem byla přemluvená, že potřebují ještě jednoho, aby bylo na lodě, tak jsem se nechala umluvit, leč onen navíc nakonec nejel, tudíž jsem zase nejela:-) Další jela, skoro zase po měsíci, způsobila Lucka, že pojedeme spolu. Říkám to Ivance, že s nimi jedu a ona se otočí na Clivea, že je to fajn, že s nima jedu taky. Já zírám s otázkou, jestli jako Clive jede taky, že o tom Pavka neví. Pavka nevěděl, Clive jel. Tak jsem zase nejela, aby byli ostatní na lodě spárovaní. Nakonec jsem jela, páč Pavka objednal trojloď, na které jela Ivanka, Maruška a Clive...

 Prvním cílem našeho putování byla Sušice, kde jsme fasovali lodě a přespávali první noc. Během cesty byl hlášen jeden přestup z vlaku do vlaku, a to v Protivíně. Přijedeme do Protivína, Péťa (Komůrka) klidně sedí na záchodě, Ivanka vyletí a haleká: Protivín, přestupujeme! Zmatek, všichni, včetně Pavky, který měl v hlavě čas přestupu o něco pozdější,jsme do té doby klidně seděli. Otázka, co Péťa? Péťa to prý stihne. všichni popadáme bágly, Péťa otvírá dveře záchodu a zírá, kam se hrneme. Než něco stačí, hrneme se zase zpět. Přestup v Protivíně sice být měl, ale až cestou zpět, teď pokračujeme do Horažďovic Poté již správně vystoupíme v Sušici, dojdeme do kempu a většina z nás prvně v životě zírá na Otavu. Někteří, jako třeba Petr (Novák) koukají a prohlašují: "Tohle jedeme? Takový volej už tady?", někteří ostatní jen zírají, kolik vody a jak rychle se valí a jak je studená. Někteří další, jako třeba Dadý, navrhují koupel. Neuskutečněno. První den tedy:-) Stavíme stany, jen někteří, nezDvořáci, Šéďa a Péťa stany opovrhují, zbytek má radši nad hlavou aspoň ten stan. Než se setmí, dojdeme se ještě kouknout na první jez, který nás čeká, někteří něco pojí u stánku, někteří ze zásob a koukáme do ohně. první smutek mě zažene zalézt jako jednu z prvních. Když se do stanu souká Lucka, jsem už v pohodě, komunikuju a dokonce se i smějeme. Za chvíli, za zpěvu "My tři králové jdeme k vám!" je smutek zažehnán úplně, páč do mého, teoreticky třílidového stanu se nasouká ještě Péťa, Dadý a Vlastík. Králové nepřišli sami, přinesli dary, jež byly ztrestány ještě tu noc. I mnou Uspořádání ve stanech se ke konci pití trošku pozměnilo, v jednom zůstali nekuřáci, v druhém kuřáci, kteří beztak lezli furt sem - tam. Trošku jsme některým cukali za nervy, páč noc končila hodně pozdě a oni měli dobré uši, páč my byli samozřejmě tak tišší, jak jen  šest lidí v jednom stanu může být. Později se připojil totiž i Šéďa. Druhý den jsme byli postaveni před krutou realitu, hurá do té zimy, pokud možno co nejméně oblečení. Byli jsme tak dobří, že jsme se dokonce vešli i do sudů. Pravda, já měla třeba stan přivázaný celou dobu pod sedačkou, páč můj prehistorický spacák zabíral polovinu barelu... První potápkou byli Petr s Vlastíkem, nějak neunesli přetížení, či co. Druhou, o pár metrů dál naše mezinárodní trio. Málem jsme kvůli nim byly vykoupané i my s Luckou, ale pro ten den nám přálo štěstí. Některý z těch třech se totiž rozhodl, že jez nepojedou. Těsně před jezdem zatočili a vystoupili. My s Luckou kousek za nima, loď si s námi dělala po asi 200 metrech stále co chtěla. Naštěstí se nám je podařilo objet a sjet i jez:-) Během prvního dne byla celkem obsáhlá zastávka na hradě Rábí, což kulturní barbaři neblaze nesli, když na nás 5 museli čekat. Nahoru jsme se vydali jen já, Pavka, Míra, Vlastík a Hony. Petr, po Honyho lákání, vábničkou husitů, třeba prohlásil, že on má husity v prdeli:-D Šéďa tedy potom prohlašoval, že on Rabí vidět chtěl...ale jaksi kolem něj projel aniž by si ho všiml.-) Rabí je místem, kde Žižka přišel o druhé oko, a zároveň i místem, kde my zjistili, co znamená K.O. Průvodkyně nás při prohlídce hradu upozornila na věž, kde je stále původní omítka. Při cestě zpět kolem věže jsem si všimla vyrytých písmen K.O. Prohlásím : "Hele, to tu vyryl Žižka, když přišel o to oko, aby všichni věděli, že je hotovej. Nevím, jestli Hony, nebo Vlastík přidali přesné přeložení a vysvětlení. Žádná angličtina, či něco podobného. Vyryl to Žižka a znamená to : Kurva! Oko! Čtvrtečním cílem se nakonec stalo horažďovické hřiště, kde jsme se ukempili na místním hřišti a následně v místní hospůdce. V mezičase i na houpačkách, prolézačkách a kolotoči. Ano, jsme dospělí:-) V noci jsme ještě trošku podpořili pozornost osazenstva kepmu a pohodlně usazení na barelech jsme zhlédli představení a zrození Dadýho, Honyho a Míry zpod stanu. Kupodivu, ráno se ukázal nějak bystrým Hony, který i přes Dany tvrzení, že jim ho na hlavu určitě hodil Bobeš, který byl v noci okřikován, rázně prohlásil, že jsem to byla určitě já a Pavka... To jsou mi dedukce tedyRáno jsme se vydali kouknout na, po nočním dešti, notně zvednutou Otavu a vydali se hledat potraviny. Nakonec jsme skončili na prohlídce místního zámku a na pizze. Cestou zpět jsme potkali Šéďu s Péťou, kteří hlásili, že už jsme poslední v kempu, ostatní mezitím vyrazili. Plán pro pátek byl jasný. Dávat bacha a plout u břehu, voda byla poněkuď živější, i když už oproti ránu opadla. Původní plán byl dorazit až do Strakonic, ale nějak jsme to nestihli. Nejdřív jsme se vyklopily já s Luckou, na jezu, na který se nám podařilo najet rovnoběžně místo kolmo. Tudíž bokem. Dole jsem zajásala, že jsme se nevyklopily...a bác ho pod hladinu:-D Nějak mě tam tehdy překvapila Lucka, která se rozpádlovala...a já to vzadu neuřídila:-( Dalšího čochtana chytila trojka. Clive po tomto nedobrovolném vysednutí ztratil veškerou chuť na vodu a odmítnul dál pokračovat. Ivanka ho solidárně podpořila, tudíž šli dál pěšky, s Maruškou jel Pavka a Míra pokračoval sám. S Mírou a s Luckou jsme nakonec vymysleli, jak vyřešit přebytečnou loď, aby se jedna nemusela vracet. Z trojky bude dvojka a jedné dvojky jednotka. Plán byl vynikající, Maruška, která už byla smířená s tím, že také končí byla dojatá a usazená větou, že se s námi bude bavit až do konce i kdyby nechtěla:-D Dojeli jsme už jen do Střelských Hoštic, kam dorazila i Ivanka s Clivem...a už jsme se odtud nedostali. Od chvíle, kdy jsme zakotvili pršelo a pršelo a pršelo...a jako na potvoru přestalo pršet až v neděli dopoledne. Řeka byla nahoře, sem tam povodňové stupně...a nejezdil nikdo. Skoro tedy...V sobotu jsme navštívili místní muzeum vodoplavby, obsahující historii vodní dopravy po Otavě a válečné zápisy z obce. Večer se Hony, Clive a Vlastík vydali bavit do Horažďovic, zbytek se usalašil v kempu, část ještě později navštívila místní hospodu, část, jako já, nachodila během noci kilometry po okolí. Nebyly ty dva propršené dny pro mně moc dobré, příliš mnoho času na příliš malém prostoru byly ideální pro přemýšlení.

Špatné počasí znamená hodně času. Hodně času znamená hodně přemýšlení. Hodně přemýšlení znamená problém. Problém znamená chtít se vymazat. Vím, že fyzicky to neudělám, ale...asi je čas začít zase jednou znovu, po roce a půl dívání se na chybu co jsem udělala se sesýpám čím dál víc:-(

 Status z FB...den návratu...znovu se začít snažím, i když to znamená odsekat to, co mám ráda:-(

A aby to nekončilo tak smutně , troška hlášek z vody:

Lucka kouká na projíždějícího Vlastíka a Petra kdy Petr jede, pádlo jen jako kormidlo a nepádluje. Ona na mně: "Vidíš, takhle to má kormidelník dělat! Ale ne, že to od něj odkoukáš!!!" Další: jedeme, najednou se ozve "Jé, kamínek!" a najednou těsně vedle nás šutr tvářící se jako skála:-D

Možná, že ten samý šutr, na kterém přistáli Šéďa s Péťou, a kdy Péťa, se slovy jako že blbá měklčina spadl při vystupování po krk do vody:-) Dadý na jednom z nádraží na stojící skupinku řve z okna: "Hopeři, máte nasráno v kalhotách!" Přihlížející skupinka začne mávat a zdravit:-) Zřejmě nemají nasráno jen v kalhotách:-)

Ještě bylo taky dobrý jak Petr líčil překlopení lodě: "Vynořím se, chytím pádlo,chytnu loď, kolem mě jede Vlastovo pádlo, chytnu ho, kolem mě jede Vlasta, chytnu ho taky a táhnu to na břeh.

Dobrá byla taky pokladní na Rábí, byli jsme tam v 5, za lupen 50,-, já měla u sebe 200,-, tak říkám klukům, ať tam někdo dá ještě 50,- a bude to. Celkem běžná akce celé akce, že jeden něco cvakl ...a zbytek to pak doplatil. Paní pokladní vzala 250,-, dala mi lístek pro 5 lidí a pak říká: "A ať vám dají těch 50,-!" Na ní koukám, kdo mi proč má dávat 50,- a kde, a ona na mně, že jsem to přeci platila za všechny, tak aby mi to nezapomněli dát:-D

První den taky jedeme s Luckou, před námi Dadý s Honym u břehu, pod větvema, vypadalo to tak hezky...a Lucka že tam jedem taky. Jen to vyslovila přišlo důrazné upozornění že za nima nejezdit. Pánové vystoupili:-)

Hlášek bylo víc a víc...ale...měsíc a půl po akci...může samo kdo si na co vzpomene přidat do komentářů.-)