Takže tenhle článeček bude tak trochu na přání. Jednak na přání Klárky, která mi neopomenula připomenout, že v článku o Mrkvancové pouti z Polné jsem zapomněla na její konec a jednak na Jindrovo rýpání co se týče mužského mozku:-)

Někdo z vás už asi o pouti četl, někdo ne, takže si ji klidně připoměňte. Během hledání parkovacího místa se jedno našlo. Ovšem spolujezdec, tudíž já, byl nucen vysednout do křoví lískového, tudíž když jsme se chystaly na návrat jsem se rozhodla že počkám až Klárka vyjede a nastoupím bez napodobování křováka a stoupla si za auto. Tedy vlastně vedle dalšího auta. Klárka očekávala že jí budu navigovat, já očekávala, že vzhledem k jejímu perfektnímu couvání na hrázi rybníka hned po příjezdu žádnou navigaci nepotřebuje. Že očekáváme každá něco jiného nám došlo v okamžiku kdy si autí dala jaksi pusu. Naštěstí bez následků. Takže Jindro, to je přesně to z Tvého komentíku u mozku a navigaci blondýnky...a teď se pojď podívat co jsi provedla. Jediné co zbylo byl smích asi trojice kluků co šli okolo. Na obhajobu Klárky musím uvést, že jako šílená pejskařka má vzadu v kufru kombíka velikou bednu na převážení dvou psů současně, tudíž nevidí:-)

Abych nezapomněla na moje couvání, tak se jaksi ukázala jeho kvalita při zkouškách na řidičský průkaz. Protože jsme na škole měli možnost získat řidičák hodně lacině, tak jsem si samozřejmě dělala řidičák na všechno co šlo, což znamená ve druháku traktor ke kterému jsme dostali malou motorku a na přelomu třeťáku a čtvrťáku osobák, velkou motorku a náklaďák. Jezdili jsme s vejtřaskou a s Liazkou se kterou jsme dělali i záverečné jízdy. Mimo ostré zatáčky ve které jsem si musela kousek couvnout abych náhodou nelíbala přední maskou dno škarpy byly jízdy vcelkem v pohodě. Po přijetí zpět do výchozího bodu mě čekalo nacouvání k hale. Což o to...couvala jsem rovně a plynule, ovšem po několika okamžicích se mě instruktor s docela strnulým výrazem zeptal, jestli už nechci zastavit. Byl pro mně autoritou, tak jsem poslušně zastavila, vyslechla si že jízdy jsem udělala, vystoupila a kluci málem byli popadaní na zemi s nevěřícným výrazem v očích, že jsem si lajzla zastavit asi tak dva cm od haly. Z čehož vyplývá, že nezeptat se instruktor jestli bych nechtěla zastavit tak hala měla nové dveře.

Další podobný zásek byl po přestěhování na samotu, kdy první zima byla prostě Ladovská a cesta k baráku byla zafoukaná a otočit nebylo kde. Přijel kámoš a když jsme jeli oba pryč, tak jsme museli asi 200 metrů couvat. Přiznávám, Radkovi to šlo rychlejc a rovnějc, ale celkem jsem mu stačila. Najednou mě napadlo zastavit a kouknout se, jak daleko je za mnou. Zase jednou štěstí, stála jsem od něj asi 10 centimetrů...prostě jsem vcelku schopná jet pozadu, ale nevidím jak daleko se nacházím od toho co se nachází za mnou:-( Ale když jsme v mládí jezdily s kámoškou, tak ona jezdila dopředu a pokud bylo na řadě couvání, za volant jsem musela já. Měla tehdy trabantíka, což bylo srandovní, páč jsem v něm nebyla schopná zařadit. Tudíž jsem se usadila, sešlápla jsem spojku, Eva mi zařadila a já vycouvala... Nejlepší moje škola couvání byla již zmíněná první zima tady, kdy k baráku od silnice vede 300 metrů dlouhá cesta. Dala se projet, ale jen jedním směrem. Takže po odpolední jsem najela k baráku po předku, na odpolední druhý den jsem couvala. Vzhledem k tomu, že všude bylo bílo se mi samozřejmě podařilo sjet i do pole. Jednou dokonce tak, že mě museli tahat traktorem:-)